Likutej sichot Parašat Kórach:

A)

Je napsáno v Seder Olam, že Korachův spor se stal po až události průzkumníků (a uvádí i důvod, proč je tomu tak: pro námitku Datana a Avirama: "a nepřivedeš nás do země přetékající mlékem a medem atd." , tedy, že je Moše vyvedl z Egypta pouze proto, aby je zahubil na poušti. Z tohoto můžeme usoudit, že se to událo až po rozhodnutí "zemřete na této poušti" - parašat Šlach)

Je potřeba pochopit, proč Korach čekal s tímto sporem až do této chvíle:

B-ží příkaz, aby práce v miškanu byla přenesena z prvorozených na Aharona a jeho syny, byl při "darování Tóry" (6. sivanu - více než rok před Korachovým sporem) nebo při zbudování svatostánku (23. adaru) a podle všech názorů osmého dne LeMiluim (Roš chodeš nisan) byl již dozajista Aharon Kohen Gadol (což byl hlavní spouštěč Korachova sporu). Na druhou stranu, celá událost průzkumníků se udála dlouho poté a skončila až na Tiša be av (9. av)

Podle toho můžeme vidět, že Korach měl mnoho příležitostí vést s Mošem tento spor, tak z jakého důvodu čekal až do události průzkumníků?

Musíme proto usoudit, že tento spor byl jakýmsi způsobem spojen s událostí průzkumníků. Otázkou je jak?

B)

Tvrzení průzkumníků bylo (jak jsme vysvětlili již v parašat Šlach), že je potřeba držet se stranou a zůstat v oddělení od tohoto hmotného světa, a proto chtěli, aby celý židovský národ zůstal na poušti, kde jej nebude nic rušit od spojení s B-hem a od studia Tóry. Moše jim na to však odvětil, že nejdůležitější jsou zde činy a naším hlavním cílem je konání micvot (B-žích přikázání) v tomto hmotném světě.

Rozdíl mezi Tórou a micvot je: V Tóře, jejímž předmětem je porozumění a pochopení, se vyskytuje mnoho úrovní. Jsou tací, kteří rozumějí méně a jiní, kteří rozumějí více. Na druhou stranu v micvot jsou si všichni Židé rovni. Není rozdíl mezi tím, jak tfilin váže Moše, nebo jak tfilin váže kterýkoliv jiný Žid. Rozdíl je pouze v myšlence dané micvy (kolik o této micvě člověk ví a na co myslí během jejího konání), ale co se týče čisté praktiky micvot, jsou si oba dva rovni a oba dva učinili micvu.

To je důvod, proč přichází Korachův spor až po události průzkumníků.

Korach věděl, že ve znalosti Tóry Moše a Aharon dosahují mnohem vyšší úrovně. Vždyť přece Moše dostal Tóru od samotného B-ha. Poté ji studoval s Aharonem, následně s jeho syny, poté se staršími lidu a až teprve potom s celým židovským národem. Nejedná se zde pouze o časový rozdíl, kdo se učil kdy, ale o to, že studium Mošeho a Aharona dosahovalo zcela jiné úrovně, než kohokoliv jiného z celého židovského národa. Toto Korach věděl a ani nemohl nic nenamítat.

Korachovo tvrzení "proč se povyšujete?" se týká činů (micvot), které jsou naším hlavním cílem, okolo kterého se vše točí, abychom při práci s tímto hmotným světem činili micvot. V micvot jsou si všichni Židé rovni, bez rozdílu v tom, zda to vědí nebo ne. To je také důvod, proč Korach začíná svůj spor až po události průzkumníků.

Poté, co průzkumníci nechtěli vstoupit do země Jisroel, pod záminkou toho, aby mohli stoupat výše a výše na duchovních úrovních, aby mohli přilnout k B-hu a nerušeně studovat Tóru, přichází Moše, který jim odvětil, že pokud nevstoupí do země Jisroel, nebudou moci činit micvot s tímto hmotným světem, a právě toto je naším hlavním cílem: činit micvot v tomto hmotném světě a díky tomu můžeme dosáhnout mnohem vyšší úrovně než jaké dosahujeme na poušti, musíme tedy vstoupit do země Jisroel. V tuto chvíli přichází Kórach se svou otázkou "proč se povyšujete?" v čem jsou Moše a Aharon výjimeční, přičemž celá jejich výjimečnost spočívá ve znalosti Tóry, ale v hlavním parametru - micvot - jsme si všichni rovni.

C)

Korach a jeho společníci nezastávali názor, že přednosti jednotlivce nemají žádnou váhu , čímž by došlo k dokonalé rovnosti všech. Pokud by tak soudili, protiřečili by sami sobě. Celé Korachovo společenství bylo utvořeno z 250 vládců lidu, nebyli to obyčejní lidé, ale muži vysokého postavení, a právě proto byli názoru, že i oni (díky svému postavení) mají nárok na Aharonovu kehunu. Musíme tedy dojít k závěru, že jediné, co jim vadilo, bylo Mošeho královské postavení.

Pokud za hlavní parametr bereme konání micvot, ve kterém jsou si všichni Židé rovni, vše ostatní (v našem případě znalost Tóry) je pouze detail. Když se podíváme na celý národ, můžeme vidět lidi, kteří oplývají jedinečným talentem (jiní lidé mají zase jiné přednosti). Právě díky tomuto jedinečnému talentu je vhodné, aby daný jedinec zastával funkci jednoho z vládců lidu. Tato jeho přednost ho činí výjimečným, je to však pouze detail, nikoliv náš hlavní parametr, to znamená, že i přes jeho talent bude vždy k porovnání s ostatními, protože v tom hlavním jsou si všichni rovni, a to vidíme právě na konání micvot (kde jsou všechny detaily nepodstatné). Pokud je tomu tak, není možné, aby Moše byl králem, protože postavení krále vůči lidu je v naprostém nepoměru.

Protože v hlavní věci (konání micvot) jsou si všichni rovni, není možné, aby byl Moše na takové úrovni, kterou nelze porovnat vůči ostatním, protože se jedná o esenciální rozdíl.

D)

Tvrzení proti Mošeho královskému postavení mířilo však na další (mnohem hlubší) věc:

Vztah mezi králem a jeho lidem nemá obdoby. Není to jako vztah mezi učitelem a jeho žákem, který se projeví pouze v oblasti studia. Král představuje pro lid veškeré jejich bytí. Nejedná se pouze o oblast jeho kralování, ale prostupuje do jejich každodenního života, dokonce i do těch nejprostších věcí každodenního života.

Talmud (Chagiga 5, B.) vypráví o člověku, který ukázal svým prstem na určitou věc v přítomnosti krále a byl za to odsouzen na smrt, protože se projevil před králem jako oddělená existence. Bylo to považováno za vzpouru proti králi i přesto, že neudělal nic, co by se mohlo dotknout samotného krále, pouze pohnul prstem (projevil se jako oddělené bytí), což je považováno za vzpouru, protože král a jeho vladařství musí prostoupit do celého bytí všech lidí v království, až těch nejjednodušších pohybů, jako jsou pohyby prstů.

Tak tomu bylo i u Mošeho, jeho podřízení od něj nedostávali pouze vysoké pochopení Tóry (něco, co by nikdy sami nepochopili) ale dokonce i ty nejprostší věci (jako konání micvot) měli od Mošeho.

(Tak je tomu také dnes. Každá generace má svého Mošeho a všichni lidé oné generace dostávají své bytí a svou vitalitu právě od něho.)

A to bylo Korachovo tvrzení: "vždyť celý lid, všichni jsou svatí". Jak je možné, že i ty věci, ve kterých je celý lid svatý, je celý lid na stejné úrovni (v konání micvot, kdy se jedná o ně samé a ne o něco, co musejí získat od Mošeho) - "proč se povyšujete? " - proč říkáte že i tyto věci musí celý židovský národ získat právě od Mošeho?

(Je to geniální otázka)

E)

Moše jim na toto tvrzení odpověděl: "Ráno, a Hospodin ukáže, kdo je jeho. Toho, kdo je svatý, k sobě připustí, koho zvolil, připustí k sobě."

Raši vysvětluje:

"kdo je svatý" - kohanim, "a koho zvolil" - levity

Přináší ve svém komentáři dvě vysvětlení, proč bylo zapotřebí, aby čekali až do rána:

1.) aby měli čas udělat tšuvu (pokání)

2.) B-h v tomto světě ustanovil jasné hranice, stejně jako nikdo nedokáže obrátit ráno na večer, tak nedokáže způsobit, aby byl kohenem někdo jiný než ten, jehož B-h určil.

Tato dvě Rašiho vysvětlení však vyvolávají další otázky. Podle prvního důvodu čekali do rána, aby měli čas učinit tšuvu. Tšuvu člověk může udělat během jediného okamžiku. Jeden udělá tšuvu okamžitě, druhý to stihne do rána ale v žádném případě nemůžeme říci, že všichni udělají do rána tešuvu. Možná udělají tešuvu za rok nebo ještě později. Proč tedy řekl Moše, že počkáme právě do "rána"?

Mluvíme zde o Mošeho odpovědi Korachovi a jeho obci. Když se však zamyslíme nad jeho odpovědí podle prostého významu, Moše doopravdy neodpovídá na Kórachovu otázku, pouze mu ukazuje, že se Kórach mýlí, bez jakéhokoliv vysvětlení. Musíme však říci, že Moše doopravdy odpovídá na Kórachovu otázku, otázkou tedy je, jak v Mošeho slovech můžeme nalézt odpověd.

F)

Alter Rebe nám přináší zajímavé jazykové upřesnění, kdy ve většině promluv našich učenců,blahé paměti, se vyskytují slova "tšuva a dobré skutky" namísto předpokládaného "tšuva a micvot". A vysvěrluje:

konání micvot může být činěno takovým způsobem, kdy činy doopravdy nejsou dobré a nezáří, jak by měly, ale i přesto jsou to micvot. A to je upřesnění našich učenců: "tšuva a dobré skutky," že skrze správnou tešuvu se naše činy stávají dobrými a zářivýmy skutky.

Dobře to můžeme pochopit skrze přirovnání drahokamů, které jsou obaleny bahnem. Nejen, že tyto drahokamy samy nezáří, ale kvůli bahnu na nich je jejich záře zakryta a představují pravý opak.

Tak je tomu i při konání micvot: Účelem micvot je prozářit tento svět. Může se však stát, že někdy konání micvot způsobí pravý opak (což je trochu paradox) . Nejenže člověk neprozáří tento svět, ale může přidat sílu do klipot (opak svatosti). Například při studiu Tóry a konání micvot, které člověk dělá pro své postraní úmysly. Můžeme to i prakticky vidět, že když chybí ta správná myšlenka při studiu Tóry a konání micvot, může to člověku přidat na jeho sobectví a pýše. Z toho, jak toho mnoho ví a kolik toho zná, nebo z toho, že splnil danou micvu v její nejlepší podobě. Může to člověka přivést k pocitům sebestřednosti. Slovo micva pochází ze slov (cavta ve chibur) spojení a sjednocení. Tím, že činíme micvu, se spojujeme a sjednocujeme s B-hem. Pokud však skrze konání micvy nebo studiem Tóry vznikne pocit sobectví, jedná se o přesný opak prvotní myšlenky.

I přesto Šulchan Áruch doporučuje, aby i člověk, který momentálně činí micvot a studuje Tóru pro své postranní úmysly, neupustil od svého konání a je dobré, aby pokračoval ve studiu Tóry a konání micvot. Určitě totiž příjde chvíle, kdy člověk učiní tšuvu a v tu chvíli se všechny jeho skutky obrátí v opravdové zásluhy (ať byly jakékoliv). Do této chvíle (než učiní tšuvu) však zůstávají jako drahokamy obalené bahnem a místo jejich záře přináší na svět pravý opak záře.

Člověk si však může sám pro sebe myslet: Proč je důležité, abych měl při konání micvy i tu správnou myšlenku? Vždyť jsme přece řekli, že naším hlavním cílem je konání micvot a právě skrze konání micvot stavíme na tomto světě příbytek pro B-ha. Myšlenka je pouze vedlejším detailem, a i když víme, že ovlivňuje danou micvu, není to moje věc. Co se po mě žádá, je pouze praktické konání micvot.

Odpovědí na takovou myšlenku je, že B-ží vůlí není pouze praktické provedení dané micvy, ale i myšlenka, se kterou přistupujeme k micvě. Příbytek, který zde stavíme, bude mít tak dva parametry: bude to příbytek pro B-ha samotného a bude to prozářený příbytek. K tomu však potřebujeme, aby samotná micva zářila, toho dosáhneme správnou myšlenkou. Člověk pak bude studovat Tóru a činit micvot kvůli jedinému důvodu, protože chce být blíže k B-hu.

G)

To je také Mošeho odpověď Korachovi:

Je pravda, že činy jsou naším hlavním cílem a i když někdo učiní micvu bez dané myšlenky, stále se jedná o micvu. Protože však hlavním účelem micvot je prozářit tento svět, čehož můžeme dosáhnout pouze tím že micvot budou konány s požadovanou myšlenkou, je i myšlence přikládána požadovaná důležitost a podstatná váha.

Je to důvod, proč i přesto, že jsou si všichni lidé rovni, představuje Moše něco naprosto jného. Podobně, jako král vůči celému lidu. Protože účelem micvot je, aby prozářiliy svět, je nepoměrná váha v konání Mošeho micvot oproti konání micvot celého lidu. Právě proto příjímáme od Mošeho příklad i ve věci konání micvot (a nikoliv pouze ve studiu Tóry), aby i naše micvot byly příkladem dobrých skutků a měly tu sílu prozářit celý svět.

  Souhrn z Likutej sichot Lubavičského Rebeho, díl 4, Korach, překlad do hebrejštiny. Samotná sicha byla řečena o šabatu parašat Kórach v roce 1962

Český volný překlad Šimon Šlechta

Publikováo na: ješiva.com